Jako tělo bez duše

Dámy, znáte ty situace, kdy se ocitnete v něčem, kde jste vůbec být nechtěli, při nejhorším jste řekly to, co jste vůbec nechtěly?

Prostě se to stalo, ani nevíte a jak plavete v tom? O to horší to je, když se Vám to často opakuje a vy to zavnímáte, když už je po všem!!

A o co jde? Proč jste to nepostřehla?

Opět se jedna o naše obranné mechanismy, které nám byly v dětství mu pomoci a momentálně nám jsou na obtíž, brzdí nás ve vývoji.

V určitý moment se sepnou, jak když rozsvítíte žárovku v místnosti a ta ozáří cely prostor. Sepnutí si nejsme vědomy, protože už takovou dobu jedeme na autopilota, že je nám toto chování přirozené, ale opak je pravdou.

V momentě, kdy vás mozek vyhodnotí, že už nejste v ohrožení, vracíme se zpátky do „hry“ a jsme opět „při smyslech”.

Mám jeden takový zážitek z blízké doby, kdy jsem měla online hovor s jednou inspirativní ženou, kterou jsem ale blíže neznala a i když vše krásné plynulo, vnímala jsem na sobě, že se mnou není úplně vše ok, že zase odpovídám tak nějak stroze, ale nebyla jsem schopna identifikovat o co se jedna. Podobné situace se mi už párkrát opakovaly, ale nerozklíčovala jsem je.

Až po skončení hovoru, mi po pár minutách došlo, že se aktivovaly mé obranné mechanismy a já byla odpojená od těla, protože můj mozek situaci vyhodnotil jako nebezpečnou- cizí člověk může vyvolat nepříjemné pocity.

Takže i při úplně obyčejnému hovoru, kde vám komunikace sedne, se může spustit poplach aniž byste to zaregistrovaly.

Nemusí se jednat o Vaše charakterové vlastnosti (odtažitý, nekomunikativní, samotář, ..) klidně se může jednat o Vaše aktivní zranění.